Londýn

London is great.“ -Ne, ne, praví paní učitelka, tak se to neříká, správně anglicky to je large! Jenže se mýlí. Londýn je, aspoň pro mě, nejen large, ale především great. Poslouchejte a vysvětlím vám, proč tomu tak je a co máte dělat, abyste si to skvělé město užili co nejlépe.

Mám rád Londýn, protože mám rád městský způsob života, železnice, parky, cesmínu a medvídka Pú.Kdybych byl bohatý, létal bych tam často na prodloužené víkendy. Kdybych bych mladý, odvážný a teprv bych si volil své místo a své povinnosti, našel bych si tam práci. Mám rád anglický humor, anglickou korektnost, anglickou ochotu předpokládat, že jste slušný člověk, dokud jim nedokážete opak. Mám rád i anglickou nesdílnost a rezervovanost, protože sám se do sociálních kontaktů taky zpravidla nehrnu a nedělá mi dobře, když mě do toho někdo nutí. Mám rád vlažné anglické pivo, utloukl bych se po fish and chips i po restovaných ledvinkách. A po dobrém indickém a pákistánském jídle, pochybuju, že někde v Asii seženete lepší než v Londýně, když víte, kam na něj.

Ale není to jen idyla: Londýn je jiný – celá Británie je jiná – než konvenční obrázek poskládaný z filmů s Hughem Grantem, turistických průvodců, z Čapkových Anglických listů, Arthura Ransoma, Tolkiena a Sherlocka Holmese. Spořádaná měšťácká společnost, to je jen povrch, často dost chatrný a popraskaný povrch. Británie je také země slumů a ghett (pochybuju, že něco srovnatelného najdete jinde v západní Evropě), což se Londýna týká jen v menší míře, ale taky týká. Je to město fotbalových chuligánů, bílé spodiny (“white trash“), neuvěřitelné etnické směsi ze všech koutů bývalého Impéria i odjinud, město Pákistánců, Indů, Jamajčanů, Řeků, Turků, Židů, Afričanů neurčitého původu, Rusů… všechno to tam bublá a míchá se a občas připaluje jako laciné karí ze stánku pouličního prodavače ve dvě ráno někde na Shepherd’s Bush. Chtěl bych být v tom kotli.

Až stejnou touhu pocítíte taky, může vám následující text pomoci jak v nezbytné orientaci, tak v nezbytné dezorientaci, která je často ještě důležitější. Upozornění na začátku: toto je zcela subjektivní průvodce. Moc toho v něm chybí a možná něco přebývá. Vyvážených, profesionálně sestavených příruček je na trhu dost a určitě si nějakou pořiďte. Popíšu vám své pocity; všude, kde není napsáno „podle mého názoru“, si to laskavě přimyslete, ano?

Londýn v deseti větách

1. Jak začít: jeďte metrem na Charing Cross, vystupte, prohlédněte si důkladně Trafalgar Square a pak si jděte do St. James’s Park odpočinout, dát si kafe a sendvič na zahrádce a promyslet další plány.

2. Temže teče od západu na východ a dělí město v půli; skoro „všechno“ je však na severním břehu.

3. Když se díváte do plánu města, nezapomeňte, že pravděpodobně není ve stejném měřítku jako plán Prahy či Brna; Londýn je veliký, pozor na neuvážená pochodová cvičení.

4. Do města se oblečte pohodlně, eleganci nechte stranou; potřebujete více vrstev jako do hor, počasí se stále střídá – a hlavně pohodlné boty.

5. Metro je dopravní prostředek a orientační záchytná síť, autobus je na vyhlídkové jízdy, taxi není potřeba.

6. Do pubu se chodí na pivo a na panáka, k jídlu jsou přes den sendviče a večer cizokrajná kuchyně.

7. Všímejte si nápisů, cedulek, maličkostí zjednodušujících život – Londýn je velmi civilizované místo.

8. Město žije, chyťte jeho rytmus, všimněte si, co se děje právě dnes – protože v Londýně se něco děje pořád.

9.Nesnažte se stihnout všechno, nejde to.

10. Enjoy.

Fakta (víceméně)

Londýn je, v tom má paní učitelka pravdu, opravdu large, tedy veliký – hodně, ba nepředstavitelně veliký. Se 7,5 miliony obyvatel je třetím největším městem Evropy (po Istanbulu a Moskvě) a také druhým největším městem západní civilizace (po New Yorku). Přitom to, čím dnes je, představuje vlastně ústup ze slávy. Po celé devatenácté století byl největším městem světa a co víc, také nepopiratelným hlavním městem světa, neboť nad Britským impériem slunce nikdy nezapadalo.

Londýn je multikulturní a multirasový možná víc než kterékoli jiné místo na světě – také důsledek nedávné existence impéria. Mimoevropští přistěhovalci pocházejí hlavně z Indie (mnozí z „Indů“ jsou však ve skutečnosti z Pákistánu, Bangladéše a Srí Lanky), z Afriky (Nigérie, Keňa) a z Karibiku. Připočtěte k tomu Iry, Rusy, Řeky a Turky a nejrůznější mezinárodní tuláky a také největší evropskou komunitu ortodoxních Židů – a tím ta pestrost zdaleka nekončí. Kupodivu se všichni snášejí navzájem mnohem lépe, než by se možná dalo čekat. Čtete Terryho Pratchetta? Londýn, to je Ankh-Morpork. Londýn je tolerantní, veselé, zvědavé, materialistické a nelítostné město, město, které vám obrátí naruby duši i kapsy a popadne vás za srdce. A nepustí.

Město má bohatou a dlouhou historii, o níž se více a lépe dočtete jinde. Založili ho Římané za císaře Claudia. Pak říše padla a Evropa se zřítila do temných století. Obyvatelé britských ostrovů, Sasové, bojující po staletí s Dány, si ponechali Londýn jako hlavní město a založili v něm Westminsterské opatství. Tam byl pak korunován Vilém Dobyvatel, jehož vpád roku 1066 zahájil novou éru Anglie – její dnešní cestu. Sjednocování britských ostrovů, stoletá válka, válka Růží, Jindřích VIII., Cromwell a tak dále, znáte to. V roce 1707 úředně vzniklo dnešní Spojené království a zahájilo celosvětovou koloniální expanzi. Země i její hlavní město rychle a úžasně bohatly – ne stejnoměrně, jak to bývá, takže Londýn se stal velkoměstem paláců i slumů. Za vlády královny Viktorie (vládla 1837 – 1901) díky zámořskému bohatství a průmyslové revoluci vyrostlo město nejvíce. První světová válka posadila na nejvyššího koně namísto Británie USA a druhá světová to zpečetila. O postavení velmoci Británie definitivně přišla osamostatněním Indie v roce 1947 a vojensko-politickým průšvihem z roku 1956, kterému se dnes milosrdně říká Suezská krize. Británie si pak hospodářsky hrábla na dno, za Thatcherové se od toho dna hodně bolestivě odrazila a dnes je na první pohled celkem v pohodě, o druhý pohled se raději nepokoušejme, v něm je to jako všude jinde.

Upřímně – Londýn je to nejdůležitější, co dnes Británii zbylo. Vytváří pětinu britského HDP (jaké procento spotřebuje, to ve statistikách tak snadno nenajdete) a je po New Yorku druhým nejvýznamnějším světovým centrem finančnictví (vzpomeňte na typický obrázek bankéře s deštníkem a buřinkou; ti lidé opravdu existují). To ovšem není v dnešních dnech to nejlepší doporučení. Ale v Londýně je taky spousta služeb, kultury, počítačových firem, zbyl i nějaký tradiční zpracovatelský průmysl – a velkým zdrojem příjmů jste také vy, tedy přesněji řečeno turistický ruch. Možná to nevíte, ale Londýn je absolutně nejnavštěvovanější město na světě!

A proč tomu tak je? V Londýně najdete spoustu klasických turistických pamětihodností. Patří k nim slavné veřejné budovy: Buckinghamský palác, Westminsterské opatství, Tower, Parlament s hodinovou věží, na níž odbíjí Big Ben, katedrála svatého Pavla, London Bridge a také moderní čtvrť Docklands se skupinou efektních mrakodrapů. Pro Londýn jsou typické parky: Hyde Park, Kensington Gardens, Green Park, St. James’s Park, Regent’s Park, Greenwich Park, Hampstead Heath – všechny stojí za vidění. Vytvářejí oázu klidu, jakou v jiných velkoměstech stěží najdete a dokreslují obrázek anglického životního stylu.

Kulturní tradice Londýna je obrovská, sahá od Shakespeara po muzikály na Piccadilly a okolí, vejde se do ní Dickens, Graham Greene, George Orwell, Harry Potter i Sex Pistols, taky Coldplay, Rolling Stones, Laurence Olivier a Sherlock Holmes… a tak dále.

Sport? Jsme v UK, takže fotbal! V Londýně je domovem pět fotbalových týmů britské nejvyšší soutěže. Dva z nich zná určitě každý (Arsenal, Chelsea), další dva skoro každý (Tottenham Hotspurs, West Ham United) a na ten pátý si občas nevzpomenou ani znalci (Fulham). Pro Brity je dvojkou po fotbalu určitě kriket, pro nás spíš tenis. Tím žije Londýn nejvíc na přelomu června a července, kdy se každoročně koná Wimbledon a do stejnojmenné stanice metra se vypravuje jeden zvláštní vlak za druhým.

Co vidět a zažít nemusíte

Pochopte mě správně. Nic vám nezakazuju! Jen si myslím, že pokud nemáte neomezené množství času a peněz, je dobré poradit, co vynechat.

1. Madame Tussauds, muzeum voskových figurin. Přiznávám, odrazuju vás od něčeho, co ze zkušenosti neznám, sám jsem tam nikdy nebyl. Vždycky mi stačil pohled na tu dlouhatánskou nehybnou frontu před vchodem. Pokud se tam přece jen chystáte, kupte si lístky na internetu (za dvacet liber a více). Stejné hodnocení platí pro přilehlé muzeum Sherlocka Holmese a celá řada podobných bizarností. Kdo to chce navštěvovat, ví proč, my ostatní se nedopusťme omylu.

2. Tahle rada je hodně kontroverzní: přes mnoho opačných názorů vám neradím London Eye neboli monumentální ruské kolo na jižním břehu Temže. Předražené a taky šílená fronta. Za nějakých pět set korun či kolik to teď stojí a za přinejmenším dvouhodinové čekání se vám dostane pohledu shora na dominanty města – z nichž téměř všechny můžete stejně dobře vidět hned z nábřeží, stačí se vymotat z davu, opřít se o zábradlí a koukat. – Ale zájem o London Eye není tak nepochopitelný. V Londýně citelně chybí něco jako Montmartre či Hradčany, prostě vyhlídkový kopec. Město se rozkládá ve velmi placaté krajině. Chcete-li jej vidět z výšky, máte kromě pochybného zážitku na ruském kole tři další možnosti. Především můžete zajet do City a vylézt po točitých schodech na Monument, což je něco mezi přerostlým morovým sloupem a malou rozhlednou. Doporučuju. Druhá a třetí možnost je časově náročnější: Hampstead Heath a Greeenwich. O nich podrobně v rámci whitelistu.

3. Oxford Street. Hlavní nákupní ulice, ale ať chcete nakupovat cokoli, dostanete to pohodlněji, příjemněji a levněji někde jinde. Včetně všech těch nevkusných suvenýrů, kterými je Oxford Street prakticky vzato vydlážděná.

4. Vyjížďka lodí po Temži. Vypadá to atraktivně, ale je s tím stejný problém jako s většinou podobných plaveb všude na světě: strašně brzy se začnete nudit a napadne vás mnoho lepších způsobů, jak trávit čas. Jenže vystoupit se nedá. Pokud se přece necháte zlákat, vyberte si nějakou kratší trasu.

5. Střídání stráží před Buckinghamským palácem. Šaškárna. Stejně uvidíte jen milion japonských foťáků. (Jestli jste se nedali odradit, vězte, že se to pořádá jen jednou denně, vždy o půl dvanácté.) Palác sám o sobě za vidění asi stojí, otevřen je vždy jen po určitou část roku (letos v srpnu a září), pochopitelně ne celý. Vstupné je vysoké.

6. Downing Street. Kratičká ulička přehrazená závorou, absolutně nic k vidění, ledaže se tam koná nějaká demonstrace, což je poměrně často. Když jsme u toho, poblíž je podobně nezajímavý Scotland Yard. Turisti se na obou těch místech ze zoufalství fotografují vedle tabulky se jménem ulice, aby z toho měli aspoň něco.

7. Zoologická zahrada v Regent’s Parku. Pražská je v současné době určitě lepší. Pokud tam přece zajdete, nenechte si ujít surikaty (anglicky meerkats).

8. Harrods. Po moskevském GUMu asi nejdražší obchoďák na světě, ale pořád jen obchoďák. Perské koberce, šaty jak pro královnu matku – no a co? Za vyčůrání se tam platí libra. Co však možná přece jen stojí za to, je oddělení lahůdek v přízemí, obzvlášť pečivo, ryby a sýry. Nekupovat, koukat, čichat. Dělají to tam tak skoro všichni.

Co vidět a zažít můžete, ale nenuťte se

1. Tower. Jde o to, jak moc vás zajímá historie. Pokud nijak zvlášť, pak se do prohlídky nenuťte, nebudete totiž chápat, co vám to vlastně ukazují a bude to otrava. Mezi námi řečeno, brát návštěvy podobných míst takřka jako povinnost kulturního člověka je pěkná pitomost. Povinností kulturního člověka je spíš nebýt snob a pokrytec. Pokud se pro návštěvu Toweru rozhodnete, počítejte se dvěma hodinami, méně nemá smysl. Nenechte si ujít korunovační klenoty. Povšimněte si místních krkavců – je jich sedm a pečuje se o ně důkladně, protože dávná pověst praví, že Tower padne, pokud jej tito ptáci opustí. Aby to bylo jistější, mají zastřižená křídla; přesto občas nějaký uletí, takže jsou vždy v záloze náhradníci. S krkavci se tedy trochu švindluje. Kdo nešvindluje, jsou jejich strážci – královská tělesná garda alias Yeoman Warders (přezdívaní Beefeaters, podle nich se jmenuje ta známá značka ginu). Dodnes to musí být – podle pravidel formulovaných v patnáctém století – vysloužilí poddůstojníci, kteří se mohou vykázat aspoň dvaadvacetiletou službou v britských ozbrojených silách. Tady si dobře uvědomíte, že monarchie v Británii pořád žije a že se bere vážně: pravidla jsou pravidla.

2. Westminster Abbey, Houses of Parliament, Big Ben. Všechno pěkně pohromadě. Stejný komentář jako k Toweru. Ale pokud už chcete mít intelektuálně a kulturně čisté svědomí,pak je správnou volbou rozhodně to opatství. Pokud ne, svezte se po téhle části města autobusem číslo 11 s turistickým průvodcem v ruce (od Victorie na Charing Cross a pak ještě opačným směrem) a máte to pohodlně, levně i přiměřeně důkladně – jezdí totiž vzhledem k permanentní dopravní zácpě krokem.

3. Britské muzeum. Nejde o to, že by nebylo zajímavé – je úžasné. Potíž je v tom, že samo o sobě vyžaduje tak měsíc času. Pro uspěchaného návštěvníka je tudíž poněkud depresivní. Pokud ho přece chcete vzít hákem, nevynechte Rosettskou desku, jeden z nejvíc fascinujících archeologických objevů všech dob – kam se hrabe Tutanchamón. A postůjte před ní zamyšleni. Při téže příležitosti se však můžete zamyslet i nad tím, proč většina vystavených exponátů není spíš někde v Athénách, v Káhiře či v Bagdádu. Jako by české korunovační klenoty byly ozdobou sbírky muzea dejme tomu v Berlíně.

4. Velká anglická snídaně. Jsou dva způsoby, jak si ji znechutit, rychlý a pomalý. Rychlý spočívá v tom, že si na videu pustíte Trainspotting. Pomalý v tom, že si ji dáte pár dnů či týdnů po sobě. Sestává, jak známo, z opečené slaniny, opečeného párku, fazolí v tomatové omáčce, dušeného rajčete, sázeného vejce, smažené placičky ze strouhaných brambor, toastovaného bílého chleba a čaje s mlékem – kdo to sní, ten něco zví. Ale když už po ní zatoužíte, jděte si ji dát do nějaké velmi lidové kavárny mimo centrum, třeba ve Fulhamu. K podprůměrnému jídlu tam dostanete nadprůměrnou atmosféru: čilou indickou obsluhu, sitár z magnetofonu, nejméně jednoho starého pána zvolna žvýkajícího svou každodenní stravu nad včerejším číslem Daily Mail (bude vypadat jako penzionovaný plukovník, s největší pravděpodobností to však bude řidič metra nebo tak něco), pár zlodějíčků a ilegálních bookmakerů začínajících den u kafe. – Já v Londýně zpravidla snídám croissant a cappuccino v nejbližším pekařství. Nebo v knihkupectví, to je ještě lepší. Nebo, v létě, v kavárně na chodníku. S čerstvým výtiskem Guardianu a vypnutým mobilem. Moje anglofilství začíná až po snídani.

5. Bleší trhy. Pokud vás to baví, proč ne, ale varuju vás: všechny ty kuriózní plastikové bundy, vyřezávaní sloni a žertovné dárkové předměty vypadají mnohem líp na stánku příslušného trhovce než u vás doma. To je přírodní zákon. Pokud se chcete přesvědčit sami, zajeďte si metrem na Camden Town, tamní trh je obrovský a v provozu denně.

6. Notting Hill. Ve filmu vypadá líp. Ve skutečnosti je to spíš banální než romantická čtvrť, příjemná, ale mohu vám doporučit lepší místa podobného ražení: Islington (okolí stanice metra Angel), Richmond a především Greenwich a Hampstead.

7. Muzikály v okolí Picadilly Circus a Leicester Square. Ale to je otázka vkusu – pokud vás takový druh show baví, pak jste po New Yorku na druhém nejlepším místě na světě.

8. Covent Garden. Jednak divadelní čtvrť, jednak takové ty roztomilé obchůdky: world music z reproduktorů, zaručeně rukodělné výrobky z celého světa (made in China), trocha esoteriky, romantické uličky, drahé butiky. Třeba to máte rádi, já ani moc ne. Poněkud umělé. Měšťácká vize lepší stránky globalizace.

9. Anglická kuchyně. Jsem zvrhlík: mně docela chutná (až na tu snídani). Ale stejně ji jím málokdy, protože Londýn byl hlavním městem Impéria, což je znát na široké a levné nabídce těch nejchutnějších jídel z celého světa. Proč se nutit do rostbífu, když můžete mít cokoli thajského, indonéského, barmského, tureckého, čínského… Pokud chcete ochutnat něco typického, dejte si určitě Shepherd’s Pie.

Co byste vidět a zažít měli

1. Jižní břeh Temže. To je dnes nejživější a nejmódnější část města: nábřeží a jeho nejbližší okolí kolem Waterloo Bridge. Pýcha a do určité míry zásluha Rudého Kena, tedy bývalého starosty Londýna Kena Livingstona, který je prý komunista (před dvaceti lety napsal knihu s názvem Kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je), určitě homosexuál, bezpochyby trochu blázen a nade vší pochybnost oblíbený šéf města. Southbank je novější verzí londýnských doků: kdysi industriální zóna, později mrtvý vybydlený prostor, území gangů, dnes luxusní čtvrť, město jednadvacátého století. S lavičkami osvětlenými zespoda, s galeriemi, divadly, nádhernou pěší zónou kilometry dlouhou, sídly nadnárodních korporací, drahými byty (ironie, že tohle způsobil zrovna Livingstone, ale tak to na světě chodí a za vlády New Labour obzvlášť, i když on sám je spíš stará Labour).

2. Docklands. Zhruba totéž, ale o pár let starší, o hodně větší a ambicióznější. Southbank se dá a má projít pěšky, doky je lépe projet, už proto, že dopravní prostředek je atrakce sám o sobě. Na stanici Bank přestupte z metra na Docklands Light Railway, malý prosklený automatický vláček bez řidiče a jeďte v prostoru na jihovýchod a v čase do budoucnosti. Zamíříte mezi mrakodrapy: sklo, ocel, mraky, řeka. Připomene se vám Blade Runner. Vláček jede sám jako pouťová hračka. Vystupte na Canary Wharf, projděte se (fantastické jsou ty různé výškové úrovně; náměstí, z nichž se jde po schodech dolů k řece; máte z toho trochu pocit, že létáte), pak pokračujte týmž vláčkem do Greenwiche. Zážitek.

3. Hampstead. To není téma na psaní ani na návštěvu, to je téma na život. Podle mne nejen nejpříjemnější londýnská čtvrť, ale prostě jedno z nejatraktivnějších zastavěných míst na světě. Žádné Beverly Hills, nic hogo fogo, jen červené cihly, břečťan, zákoutí, lavičky, zvlněný terén, náměstíčka, jedna rušná hlavní ulice, dobré spojení metrem a po ruce velikánský park – Hampstead Heath. Nevýrazná výšina v parku se jmenuje Parliament Hill, nikoli proto, že by na tom kopci někdy zasedal parlament, ale z dočista jiného důvodu. V listopadu 1605 se jistý Guy Fawkes s kamarády pokusil vyhodit tehdejší sněmovnu do povětří, natahal do ní postupně šestatřicet sudů střelného prachu – a na tom kopci seděli, měli odtamtud dobrou vyhlídku na ground zero, a čekali, až to bouchne… Nebouchlo, někdo je včas udal, jak to bývá. Zbyla po nich dětská říkanka: Remember, remember, the fifth of November / Gunpowder, treason and plot. / We see no reason why gunpowder treason / Should ever be forgot a každoroční bujará oslava Guy Fawkes Day s ohňostrojem. – Pojmenovat zcela vážně takovýhle kopec jako Parlamentní, to je možné jen v Anglii. (Říkají také, že Fawkes byl v jejich dějinách jediný člověk, který vstoupil do parlamentu s otevřenými úmysly.) – Žil tady John Keats (a má tu muzeum – Johne, Johne Keatsi / svou teplou čepici / nezapomeň vzít si – znáte to?) a Freud a víc slavných lidí, než si dokážu vzpomenout. Pokud se na Hampstead vypravíte a jste ochotni park vynechat, pak nejlépe metrem na stejnojmennou stanici, trochu se tam rozhlédněte a pak se vydejte pěšky po ulici Haverstock Hill s případnými drobnými odbočkami oběma směry ke stanici Belsize Park. Jinak dle mapy města a vlastní úvahy.

4. Cream tea. Ojojoj, to je lahůdka, a čím dál tím míň známá! Menu při svačině zvané cream tea se skládá ze speciálních vdolečků zvaných scones, zavařeniny (správně by měla být jahodová, ale někdy může být i rybíz, lesní plody apod.) a mléčného produktu, jehož název neumím uspokojivě přeložit – anglicky se to řekne clotted cream a je to něco jako mascarpone, ale ne docela; bývá na tom žlutá křupavá krusta, což není bug, ale velmi žádoucí feature. Na máslový vdoleček natřete krémovou smetanu, na ni džem, ukousnete, zapijete čajem a máte pocit, že život má zaručeně smysl. Chcete-li to mít opravdu stylové, pak správný čas na cream tea je ve čtyři odpoledne, ne dříve a ne později. A nedostanete ho všude, rozhodně ne dobrý. Chce to hledat – a hlavně si ověřit, že vdolečky pečou sami na místě, protože když nejsou čerstvé, není to prostě ono. Kavárna v Greenwichi, kde měli nejlepší mně známý cream tea, před pár lety zkrachovala, takže uvítám informace o vašich objevech.

5. Národní galerie. Do muzeí a obrazáren se v Londýně chodí většinou zdarma, The National Gallery není výjimkou, ale to není ten pravý důvod, proč tam jít. Nicméně je to důvod, proč se tam klidně zajít podívat se jen na pár obrazů a zas pokračovat jinam. A zítra třeba zase… Pokud to tak uděláte a dáte na můj vkus, doporučuju Turnera, Constabla a Goyu. Turnerův obraz Déšť, pára a rychlost ode mne můžete při té příležitosti pozdravovat. Kromě toho stojí rozhodně za vidění (no, ona stojí za vidění celá ta galerie, ale vy nemáte čas) Leonardova Madona ve skalách; tedy, Leonardova… ta zaručeně Leonardova visí v Louvru, tohle je replika nejasného původu, Angličani tvrdí, že ji aspoň částečně namaloval Leonardo, potměšilí Frogs jsou však toho názoru, že to byli jeho žáci a Mistr jen možná prošel kolem a přikývl.

6. Double-decker. Londýnský autobus je dobrý pro vyhlídkovou jízdu – vylézt si do patra, dívat se, až vás cestou něco zaujme, tak vystoupit. Vřele mohu doporučit například linku 390 z Archway do centra. Ale nepoužívejte ho jako reálný dopravní prostředek, tedy způsob přemístění z bodu A do bodu B. Na malé vzdálenosti jsou lepší nohy, na velké metro.Ty vzdálenosti je potřeba pečlivě odhadovat, protože Londýn je velikánský a co na plánku vypadá blízko… pozor na měřítko, podívejte se, v jakém měřítku je nakreslena vaše mapa Londýna a porovnejte si to s mapou Prahy, Brna nebo jiného města, na které jste zvyklí.

7. Natural History Museum. Přírodovědné muzeum. Darwin, dinosauři a tak. Nezanedbatelná část dějin Britského impéria je dějinami přírodovědeckých objevů, tady je najdete pohromadě.

8. Science Museum. Technické muzeum, jak má být. Dá se v něm leccos dělat, hrát si, zkoušet, ne jen pasivně přihlížet. Ráj kluků každého věku. Taky jich bývá řádně plné, hlavně těch mladších. Klid na prohlídku nečekejte. Volné místo, kde si dát kávu, taky většinou ne. Muzeum nedávno zavedlo večery jen pro dospělé, což je celkem chytrý tah; doporučuji. Koná se to však jen jednou za měsíc. Velkou atrakcí muzea je Difference Engine No. 2, mechanický číslicový počítač, který navrhl, ale nikdy nedokončil Charles Babbage. Nejde tedy vlastně o repliku, ale o první a jediný fungující originál tohoto zázraku viktoriánské doby. Vedle něj najdete řadu původních subsystémů a součástek z Babbageovy dílny.

9. Fortnum & Mason. Nejvyhlášenější lahůdkářství na světě. Zajděte si tam na něco menšího. Pro jednou si to dovolit můžete. A ten pocit…

10. Hyde Park, St. James’s Park, Green Park. V létě nechoďte po hospodách. Kupte si v samoobsluze pár baget, sýr, paštiku, jablka, láhev růžového, papírové kelímky, jděte do nejbližšího pěkného parku, což bude v centru města patrně jeden z těchto tří, natáhněte se do trávy nebo si připlaťte pár pencí za celodenní pronájem lehátka (prostě si vezmete jedno volné, bývají jich tam štosy, a počkáte, až přijde výběrčí). Radujte se ze života. Dívejte se do nebe a do korun stromů. Vypadají do jednoho, že jim je aspoň pět set let a že z jejich kořenů každou chvíli vyskočí nějaký hobit.

11. St. Paul’s Cathedral. Duchovní i velmi reálná dominanta města. Nádherná stavba, strohá i ozdobná zároveň. Nezapomeňte, že v době, kdy ji Christopher Wren na troskách staré katedrály stavěl, byla už dnešní historická Praha historická. Skoro všechno, co je v Londýně k vidění, pochází ze sedmnáctého až dvacátého století. K důležitým výjimkám patří Tower, Westminsterské opatství, malé zbytky římských hradeb, Svatojakubský palác na konci ulice Pall Mall (vzdálenějším od Trafalgar Square), základy a části zdí několika později přestavěných kostelů a hospod a čtyři právnické koleje (Inns of Court): Gray’s Inn, Lincoln’s Inn a dvě budovy Temple, což bylo původně skutečně sídlo templářů. To jistě není všechno, ale zbytek klidně ponechme odborníkům. Londýn v minulosti několikrát vyhořel, nejdůkladněji v roce 1666, za druhé světové války byl mnohokrát bombardován. Středověku v něm proto mnoho nenajdete.

12. Piccadilly Circus. Pražáci se scházejí „pod vocasem“, v Londýně je oblíbený meeting point pod Amorem, tedy pod Erotovou soškou na Piccadilly Circus. Není to náměstí, jen křižovatka, velmi rušná a nepřehledná, autem bych tu nechtěl jet ani za nic a v autobusu občas zavírám oči. Goodbye Piccadilly, farewell Leicester Square…

Co vidět a zažít prostě musíte

1. Time Out. Jmenuje se tak jednak čokoládová tyčinka od firmy Cadbury, jednak týdeník plný informací, co se právě v Londýně děje: výstavy, koncerty, filmy, restaurace. Doporučuju oboje. Jde to dobře k sobě. (Jmenuje se tak i leccos jiného, třeba výtečná deska od Dave Brubecka, takže při troše organizace a kázně můžete současně mlsat Time Out, číst Time Out a poslouchat Time Out.)

2. Trafalgar Square. Hlavní náměstí, nijak impozantní, notně podělané od holubů a přeplněné turisty, kteří ty holuby krmí jako zběsilí, přesto s duší. Náměstí, ne turisti – nechce se mi tu větu přepisovat. Uprostřed stojí na sloupu admirál Nelson a hlídají ho lvi. Na lvy lezou děti. Kolem stojí mohutné paláce pojmenované po zemích Impéria, pardon, Britského společenství národů: South Africa House, Canada House. Nahoře pak Národní galerie a St. Martin-in-the-Fields: Pomeranče a citróny / u Klementa mají zvony / U Martina vyzvánějí / tři farthingy po mně chtějí /Kdy zaplatíš? Zbytí není / jinak půjdeš do vězení. Víte, odkud to je? – Trafouš je velmi užitečný i jako dopravní uzel, jezdí tudy například většina nočních autobusů. Nenápadné hlavní náměstí světa.

3. Greenwich. Mohl ten nultý poledník dopadnout podstatně hůř; tohle není špatný střed světa! Městečko na jižním břehu Temže naproti dokům, příjemně dostupné pomocí DLR a přece dodnes trochu izolované. Kromě proslulé Královské observatoře se tu nachází skvělý park, druhý nejlepší ve městě (po Kew), s živými ploty a bludišti a troskami římských staveb a duby, co zasadil snad Vilém Dobyvatel, a nádhernou růžovou zahradou… a vůbec. Pod parkem, jenž se táhle k observatoři do kopce, je spleť romantických ulic a molo, u nějž bývala k vidění velká zdejší atrakce: Cutty Sark, navždy zakotvená nádherná loď, takzvaný čajový clipper: superrychlá velká plachetnice určená k přepravě čaje z Číny, vrcholné dílo dané technologie.Vrcholné a také poslední, sloužila jen deset let – po otevření Suezského průplavu se byznys s čajem dočista změnil, na trati do Číny se začaly vyplácet víc obyčejné parníky než tyhle dokonalé hračky. Cutty Sark byla v roce 2007 vážně poškozena požárem, dnes se pomalu a důkladně opravuje. Greenwich má přístavní duši, přestože leží jen na řece a k moři je ještě kus cesty, ale námořní lodě tu odjakživa kotvily, námořníci chodili do zdejších hospod a za zdejšími holkami. Mimochodem: vláček DLR dnes jezdí až do Greenwiche. Ještě před několika lety končil ve stanici Island Gardens a řeku bylo třeba překonat pěšky – ne po mostě, žádný tu není, ale pěším tunelem pod dnem. Je to zajímavý zážitek, zkuste si to. Okouzlující jsou hydraulické výtahy, jimiž se na jednom břehu dopravíte dolů na úroveň tunelu a na druhém zas zpátky na povrch. Jak z verneovky.

4. Tate Modern. Galerie, po jejíž návštěvě už nikdy nebudete o moderním umění uvažovat stejně jako předtím. Skvělá co do skladby exponátů, jejich aranžmá, celkového vyznění, všeho. Opravdu skvělá! Vstup zdarma, dvě a půl hodiny na návštěvu minimum, raději víc. Nachází se na jižním břehu Temže, přestavěná z bývalé elektrárny. Nespleťte si ji se starou Tate Gallery v Pimlicu, která se dnes jmenuje Tate Britain a vystavuje britské umění od šestnáctého století po dnešek. Samozřejmě také stojí za návštěvu.

5. Zajděte si na pivo. I když ho třeba normálně nepijete. Britské pivo je obecně vzato jiné než naše, to je všeobecně známo, při cestě do hospody je dobré vědět, co je stout, co ale a co CAMRA. Především však: britská hospoda stejně jako česká je kulturní a sociální instituce. Dejte si pivo (pozor, nikdo vám ho nepřinese, musíte si pro něj dojít k baru a zaplatit z ručky do ručky), sedněte si do kouta a pozorujte cvrkot. Moje oblíbená londýnská hospoda se jmenuje Holly Bush, tedy Cesmínový keř, a nachází se kousíček od stanice metra Hampstead.

6. Jezděte metrem a vlakem. Londýnské metro je samo o sobě návštěvnická atrakce prvního řádu: staré, hlučné, přeplněné, ne moc čisté, ale úžasně funkční. You can’t beat the Tube, praví jeho reklamní slogan, a je to pravda: i kdyby zpoplatnění vjezdu aut do centra fungovalo sebeúčinněji, silniční doprava bude stejně v tak velkém a přeplněném městě pomalá – tím spíš, že Londýn má jen málo tramvají a ani jednu z nich na severním břehu Temže. Síť metra je hustá, pořád se staví nové linky a stanice. Velmi dobře se k cestování hodí i městské vlaky, v nichž platí stejné předplatní jízdenky jako v metru. Jejich schéma nenajdete na standardním plánku metra, takže tohle je správná mapa, kterou potřebujete. V papírové podobě ji dostanete zdarma na větších stanicích metra a na všech železničních nádražích. Povšimněte si vyznačených zón – celodenní a vícedenní jízdenky se prodávají odstupňované, takže se vyplatí rozmyslet si předem, kam všude budete chtít jezdit. Rozdíl v ceně je dost velký. Vlaky nejezdí tak často jako metro, ale na většině tras se můžete spolehnout na intervaly v desítkách minut, přinejmenším dokud neskončí odpolední špička, tedy tak do sedmi večer; pak je to s nimi slabší.

7. Kew Gardens. Jak se vyhnout superlativům? Nepůjde to. Kew Gardens je nejkrásnější londýnský park a zároveň největší a patrně nejlepší botanická zahrada na světě. Klíčové slovo zní opět Impérium: Británie vládla světu a z celého světa si navozila domů stromy, keře, květiny. Všechno shromážděno v Kew, citlivě rozmístěno, pečlivě ošetřováno, zpřístupněno veřejnosti. Jsou tam fantastické skleníky s tropickými stromy a rostlinami, libanonské cedry, velká japonská zahrada, jezírka s lekníny, procházejí se tam pávi, veverky loudí oříšky a hlavně je tam spousta prostoru pro lidi. Procházet se, odpočívat, usnout v trávě pod borovicí nebo pod bambusovým houštím. Nejezdí se tam na skok, ale zpravidla nejmíň na půl dne, což radím i vám. Zařiďte si to. Nebudete litovat. Slunečný den v Kew s termoskou čaje, několika sendviči a dobrou knihou, to je opravdu luxusní zážitek. Až vás to tam přece omrzí, vydejte se na oběd nebo na večeři do některé z desítek hospůdek v přilehlém Richmondu. Vyberte si takovou, odkud je výhled na Temži. Vykašlete se na to, že o pár ulic dál bude večeře o tři libry levnější. Žijete jen jednou. Dejte si rybu, brambůrky a bílé víno a připijte mi na zdraví, že jsem vám tak dobře poradil.

8. Plakáty. Británie je jediná mně známá země, kde má reklama úroveň, bývá vtipná, vynalézavá, často má kvality dobré poezie. Hledejte kolem sebe příklady. Je to také výtečný trénink v živé, skutečně používané angličtině.

9. Dívejte se po lidech. Přesněji: vnímejte lidi. Dívat se je neslušné, upřený pohled je v Anglii těžším prohřeškem než u nás. Ale rozhlížejte se kolem sebe, uvědomujte si atmosféru. Londýn, jako každé jiné velkoměsto, to jsou především jeho obyvatelé. Úředníci z City v oblecích a s deštníky, rasťáci, venkovani ze všech koutů Británie i Impéria, zavalité arabské maminy neustále na nákupech, vyhublí a vyschlí důchodci, z nichž nejeden byl tvrdě vycvičen a dodnes by dokázal zabít chlapa holýma rukama, kdyby bylo třeba, nevkusně oblečené mladé holky ždímající v ruce mobil jako růženec, cockneyové s pivním břichem rozvalení na lavičce za plachtou bulvárních novin, elegantní mladé dámy zaměstnané u nadnárodních společností nad miskou salátu u Pret A Manger, dvoumetroví černoši s přivřenýma očima, uvolnění a připravení kdykoli vystartovat jako panteři, ortodoxní židi z Golders Green, turečtí hokynáři od Tufnell Parku…

Praktické i nepraktické rady

1. Angličtina. To vypadá legračně, že? Ale za připomenutí to přece stojí. Bez znalosti angličtiny se jistě lze v Londýně protlouci, ale nebudete z toho mít téměř nic. To je výrazný rozdíl oproti situaci ve většině jiných zemí, kde se bez znalosti místního jazyka lze jakžtakž obejít, protože jej můžete nahradit – angličtinou.

2. Nákupy. Kde hledat co? Knížky: v Londýně je neskutečně mnoho dobrých knihkupectví, jak menších nezávislých, tak sdružených do řetězců. Míval jsem nejraději Waterstones, ale poslední dobou se mi zdá, že se nějak pokazili, knížky nejsou vystaveny přehledně a leccos, co sháním, nemají. Pro představu o londýnských knihkupectvích je nejlepší projít si Charing Cross Road v úseku mezi stanicemi metra Leicester Square a Tottenham Court Road. To je procházka tak na čtvrthodinu… tedy, byla by na čtvrthodinu, kdyby tam nebyla ta knihkupectví. Mně to trvá obvykle půl dne, během kterého v různých obchodech vypiju tak tři kávy (kavárnička uvnitř patří k příjemnému standardu), sním jablečný koláč a připravím rodinný rozpočet o nějakých sto liber. Má představa orgií. Naštěstí to dělám v průměru méně než jednou do roka. Je tam, vzpomínám-li si dobře, Blackwell (teď moje nejoblíbenější, velký výběr non fiction, přehledné, příjemné), Foyles’ (nepřehledné, ale největší šance sehnat všelijaké rarity – neztrácejte čas u regálů, jděte rovnou za prodavačem, ať vám to najde v počítači), Books ETC (pobočka amerického řetězce Borders, v těch ostatních moc knih vydaných v USA nenajdete), Waterstones (pořád dobrý standard) a větší množství všelijakých specializovaných knihkupectví (výtvarné umění, hudebniny, mapy, fotografické publikace) a antikvariátů. Muziku a filmy si můžete prohlížet třeba v Tower Records na Piccadilly Circus, v HMV (kontrolní otázka pro začátečníky: co ta zkratka znamená?) na Oxford Street kousíček od metra Tottenham Court Road, ve Virgin Megastore na Oxford Street poblíž Marble Arch – a všude jsou mraky dalších menších obchodů. Velká koncentrace obchodů s počítači a elektronikou se nachází v okolí stanice metra Tottenham Court Road, zejména na stejnojmenné ulici směrem k severu. Fandové nakousnutého jablka by měli vědět, že hlavní londýnský Apple Store najdou na Regent Street u stanice metra Oxford Circus. Dárky a drobné blbůstky doporučuji nakupovat v muzeích a galeriích (!), kde téměř vždy nějaký obchod se suvenýry mají – bývá to tam vkusnější a nápaditější než jinde. Někdy stačí pohlednice, když je něčím výjimečná – právě takové věci tam najdete. Pokud rádi prolézáte tržnice a tržiště, navštivte Greenwich a Covent Garden, případně veliké trhy v Camden Town a sobotní blešák na Portobello Road. A jestli přece jen potřebujete opravdový džank jako od kolotoče („My sister went to London and all I got was this lousy T-Shirt“), pak dobře pořídíte na výše zmíněné Oxford Street.

3. Doporučená četba. Než tam pojedete, až se vrátíte, případně i zatímco tam budete, mohou se vám pro doladění atmosféry i pro informace hodit třeba tyhle tituly:

4. Jak se tam dostat? Samozřejmě leťte letadlem. Autobus je nepohodlný, vlak strašlivě drahý, auto se může vyplatit, pokud vás jede víc a pokud se nebojíte řízení po levé straně vozovky – zpočátku to žádná legrace není! Do Londýna z ČR létají jak standardní letecké společnosti (bez přestupu pouzeBritish Airways), tak nízkonákladové (EasyJet, Ryanair, Wizz Air). Cena letenek je velice rozmanitá – za zpáteční let od několika set korun při výjimečné slevě po pět tisíc a více. Jde o obvyklou hru s letištními taxami, příplatky a slevami. Z našich zkušeností nedoporučujeme Wizzair – je bohužel znám velmi častými zpožděnými lety – zažili jsme i 48 hodinové zpoždění kvůli poruše na letadle – chování společnosti Wizzair k cestujícím bylo velmi neprofesionální, nakonec odmítli uhradit náhradní dopravu letadlem ČSA!

Dobré je vědět, že v Londýně je pět letišť (jedno z nich, London City, však žádné spojení s ČR nemá). Největší a nejznámější je Heathrow, obrovské mezinárodní letiště a přestupní uzel. Na Heathrow z Prahy létají přímým letem v tuto chvíli jen British Airways. Letiště se nachází na západním okraji města a má dobré spojení do centra, končí na něm totiž linka metra Piccadilly Line. Na Leicester Square, tedy přímo doprostřed centra, dojedete metrem za hodinu a za čtyři libry. Ještě rychleji to jde přímými vlaky Heathrow Connect a Heathrow Express. Obě linky jezdí z nádraží Paddington, Express to na letiště či z něj stihne za za 15 – 20 minut, ale tato doprava je pochopitelně dražší a neplatí v ní síťové jízdenky hromadné dopravy. Pokud ale honíte letadlo, které by jinak uletělo, může to být poslední šance.

Se společností Wizz Air a s EasyJet se dostanete na letiště Luton (právě díky Wizzair má toto letiště webové stránky i ve slovenštině). Od centra Londýna je letiště vzdáleno asi 60 km na severozápad. Do města a z města se dostanete vlakem, cílovou stanicí je obvykle nádraží King’s Cross, vlak jede hodinu a stojí 11 liber. Nádraží však není přímo na letišti, musíte k němu dojet kyvadlovým autobusem. Existují také přímé autobusové linky do Londýna, výhodou je nízká cena (při včasné rezervaci od 2 liber!), nevýhodou je velká pravděpodobnost uvíznutí v dopravní zácpě – cesta z/na letiště pak může zabrat i více jak dv+ hodiny.

Pokud poletíte se společností EasyJet, může být vaším cílem letiště Gatwick nebo Stansted. Gatwick se nachází asi 45 km od centra jižním směrem. Do města na nádraží Victoria odtamtud jezdí buď speciální vlak Gatwick Express (30 minut, 18 liber), nebo normální linkové vlaky (40 – 60 minut, 9 liber), nádraží je přímo na letišti. Letiště Stansted leží 65 km od centra směrem na severovýchod, speciální vlak se jmenuje – jaké překvapení! – Stansted Express a konečnou má na Liverpool Street (45 minut, 15 liber). Variantou je také autobusová doprava s již zmíněnou společností Easybus, platí však co bylo řečeno – potenciálně nejnižší cena, ale také nejdelší čas na cestě díky zácpám.

Ryanair nelétá do Londýna z Prahy, ale z Brna (z Prahy můžete s touto společností letět na jiná místa v Británii – do Birminghamu a East Midlands), a to na letiště Stansted.

5. Ubytování si můžete rezervovat předem, anebo taky ne. Doporučujeme renomovanou rezervační službu Booking.com, která má v nabídce širokou paletu hostelů a hotelů za férové ceny. V Londýně je spousta penzionů a hotýlků, místo se v nich najde snadno. Na většině nádraží najdete rezervační kancelář, seženou vám telefonicky bydlení a dají mapku, vše samozřejmě zadarmo. Kdo chce ještě méně plánování, může prostě jen vystoupit z metra na Earl’s Court, kde je koncentrace penzionů snad největší, a projít se kteroukoli ulicí kterýmkoli směrem. Stejně hodně ubytovacích zařízení je v Bloomsbury (metro Goodge Street), na Notting Hillu (metro Westbourne Park, Ladbroke Grove, Notting Hill) a skoro všude. Hodně B&B’s dodnes nemá webové stránky a přes internet si nenajdete. Pokud na to půjdete opačně, zkuste vyhledávač ubytování na stránkách Visit London. Pokud požadujete čistou postel a vlastní koupelnu, pak přes web těžko najdete ubytování pod 30 liber za osobu a noc, zatímco při hledání na místě to můžete pořídit levněji – ale namáhavěji. Něco za něco. Ve všech B&B i v levnějších hotelích můžete smlouvat, zejména mimo hlavní turistickou sezónu a při delším pobytu. Dobrý způsob ubytování může být package od letecké společnosti – British Airways má občas nabídky, kdy tři noci v hotelu dostanete v podstatě v ceně zpáteční letenky. Nečekejte pak samozřejmě Ritz.

6. Ano, je tam draho – v Británii vůbec a v Londýně obzvlášť. Po Moskvě je Londýn na druhém místě mezi světovými velkoměsty co do výše životních nákladů. Počítejte s tím, že za tu pěknou těžkou librovou minci nekoupíte v podstatě nic – darmo se ohánět tím, že to je přes třicet korun. Velká láhev minerálky v supermarketu stojí tak padesát pencí. Noviny nebo nejlacinější sendvič libru. Pivo nebo panák v hospodě přes dvě libry, někdy i tři. Kafe taky tak, se zákuskem pět. Oběd nebo večeře v restauraci od šesti, sedmi. Vstup do galerií a muzeí většinou zadarmo. Celodenní jízdenka na městskou dopravu stojí 7,20 GBP, ale s omezením na dvě zóny ze šesti (pro většinu turistických cílů to stačí). Všude po městě je spousta nonstop obchůdků – prodávají cigarety, noviny, čerstvé ovoce, sladkosti, minerálky, sendviče, někdy alkohol. Takže hlady a žízní neumřete, dokud máte prachy, of course.

7. Britové jsou většinou v pohodě. Policajti jsou zdvořilí a korektní. Většina ostatních lidí, s nimiž budete mluvit, taky. Se špatnou angličtinou si hlavu nelamte, Londýn je kosmopolitní. Pozor na party ožralů, těm bez přemýšlení jděte z cesty, nepotkáte je často, ale když už, jsou daleko divočejší než u nás.

8. K cestě do Spojeného království nám jako občanům EU stačí platný občanský průkaz se strojově čitelnou zónou, imigrační formality, dříve zdlouhavé a někdy komplikované, tím odpadly. Jeďte tam a buďte tam jako doma. Stojí to ta to.

9. Užitečné všeobecně použitelné odkazy:

Poznámka závěrem: první verzi tohoto průvodce jsem kdysi zveřejnil na svém blogu. Tahle je upravená, doplněná a aktualizovaná, aby co nejlépe odpovídala realitě v dubnu 2009. Potěší mne, pokud mě upozorníte na chyby nebo přijdete s návrhy, co by v další verzi průvodce nemělo chybět. -Petr Koubský, petr zavináč koubsky tečka cz

Tip: Podobného průvodce Londýnem od Luďka Staňka psaného pro časopis Reflex najdete na www.reflex.cz